Někteří mají první závod sezóny v Austrálii nebo ve Spojených Arabských Emirátech. Ne všem se ale poštěstí, aby se na takovou cestu mohli vydat a tak pro většinu z nás byl první závod v našem milovaném Brně. 

 

Každý rok tu na jaře pořádáme závody. Vzhledem k vodním podmínkám se posledních pár let nedaří uspořádat je na Svitavě, takže se jezdí na Svratce před loděnicí. Na druhou stranu je to ale fajn, protože tu máme lepší zázemí. 

 

Martina Satková, Adam Satke, Gabriela Satková, Marie Němcová, Vojtěch Matějíček, Roman Ivánek, Marek Rygel, Petr Veselý. Něco vám ta jména říkají?

 

Pro nás, co jsme tam byli dva týdny, začal druhý týden volnou nedělí, kdy většina juniorů jela do Barcelony na celodenní výlet. Je však potřeba říct, že Barcelona není tak blízko, proto jsme na prohlídku města měli nějaké 4 hodiny.

 

Nevím, jak ostatní skupiny, ale náš den byl opravdu odpočinkový. Od auta hned nejkratší cestou do tradičního Mekáče, na který jsme se po týdnu vaření opravdu těšili. Po vydatné snídani jsme se asi hodinu hádali, kam půjdeme. Protože skoro všichni z nás už v Barceloně byli a nechtělo se nám chodit mezi hromadou turistů a většina z nás, obzvlášť já, jsme fanoušci fotbalu, tak jsme se metrem vydali ke stadionu Camp Nou, kde hraje Barcelona. Já, jako fanoušek Realu měl jasný úkol, vyfotit se před stadionem se šálou Realu Madrid. Po cestě na zpět už jen další zastávka v McDonaldu a konec odpočívání, hned v pondělí nás čekal neoblíbený Cooper.

Když je v lednu zima, což je překvapivě skoro pokaždé, není trénink na vodě úplně nejpříjemnější, spíš je to opravdu nesnesitelné. Ale to si myslím dokáže každý z nás představit. Zmrzlí od hlavy až k patě, kterou už přes ten mráz ani necítíte. A tak jsem více než vděčná za to, že mi bylo už podruhé umožněno tuto úmornou část přípravy přeskočit a odjet na měsíční soustředění do Austrálie.

,,No, to jsem zvědavá jak takovou váhu donesu až na loděnici.“ Taková slova jsem pronesla doma při pohledu na velkou hromadu věcí (jejíž ¼ tvořilo jídlo). Ale nedalo se svítit. I přesto jsem nakonec zvládla svá zavazadla dopravit autobusem až na místo srazu, naši loděnici, odkud jsme se já, Božka, Vojta a Roman měli vydat na cestu do španělské Empuriabrava. Adam jakožto člen seniorské reprezentace přijel do Španělska o týden dřív.

Počasí nám trénování na vodě sice pořád úplně nedoporučuje, ale to neznamená, že se flákáme. A to ani když jsou zrovna jarní prázdniny.